Cimrmannův přínos k rozvoji automobilismu

Přednáška pro 10 až 40 posluchačů.
Vstupné: 2 zlaté.

Text:

Vážení přátelé, scházíme se dnes nad dílem Járy Cimrmana, který se zasadil nebývalou měrou o rozvoj automobilismu v Čechách, ba i ve světě.

Byl to malý Jára, který v lednu roku 1862 svrhnul na sebe hrnek s kávou, opařil si 71,5% těla a pronesl slavný výrok „S párou ne!“. Tato averze u něj přerostla až v tzv. „astimatismus“ (podle anglického „steam“ - pára). Tehdy se líný Jára zabýval myšlenkou, jak zařídit přepravu nákupů, uhlí a podobných věcí, které musel tahat na vlastních zádech tak, aby se moc nenadřel. Cítil, že je potřeba vynalézt dopravní prostředek, který by nemohl způsobit opaření, nedělal by koblihy a jezdil by bez námahy do kopce.

První začátky byly těžké. Jára se pokoušel vynalézt valivý dopravní prostředek - v prototypu válcovitý sud bez dna, který se Jára zevnitř snažil uvést v pohyb. Pohyb nastal, až se Jára dovalil na šikmou plochu. Poté přestal být pohyb namáhavý, ale zase nešel zastavit, protože Jára odložil vynalézání zastavování až na dobu, kdy bude ukončeno vynalézání pohybování. K bolestnému zastavení došlo až po nárazu válce do stoletého dubu v údolí. Jára se pak z rotačního pohybu nemohl dlouho vzpamatovat, čtrnáct dní se motal, ale vynález jednoválcového motoru byl na světě.

Další vynálezy byly nasnadě, z jednoválce, který byl nespolehlivý, se stal dvouválec, první opravdu spolehlivý motor byl však až čtyřválcový. Jeho nevýhodou bylo, že ho museli obsluhovat čtyři „strojníci“. Přítel ze školních škamen, Ota Hieronymusů, budoucí letec, ho sice přesvědčoval, že není kratší, než vzdušné trasy, Jára byl však tehdy více přízemní. Snažil se zdokonalovat svůj čtyřválec tak, aby jej mohl obsluhovat pouze jeden „strojník“. Přidával další válce, které odléval ze železa, plnil je třaskavou směsí, a zapaloval je doutnákem a svíčkou. Výbuchem se snažil pohybovat s válci na zemi a stal se tím objevitelem výbušného motoru. Výbuchy střelného prachu byly ale dost silné a děsily pověrčivé obyvatelstvo okolních vesnic. Na nátlak rozhořčených vesničanů, vedených soudcem Lynčem, přestal Jára používat střelný prach a po poradě se sousedem Dieselem ho nahradil naftou. Byl tímto svým novým motorem tak nadšený, že ho po sousedovi pojmenoval.

Nový vůz měl skvělý motor, ale sudy, po kterých se válel jeho možnosti velmi snižovaly – vůz bylo třeba na začátku cesty nasměrovat přímo na cíl, protože sudy nedovolovaly zatáčení. Pokud byl cíl více vzdálen, bylo potřeba po čase vůz zastavit a znovu ho nasměrovat. Dovedete si představit, jaká to byla práce – v těžkém voze sice mohl jet jen jeden „strojník“, musel však s sebou vézt nejméně čtyři „směrovače“. První vozy byly tedy pětimístné. Jára přišel na to, že vůz by svůj pohyb mohl částečně směrovat, pokud by sudy byly kratší. Uchvácen svoji myšlenkou sudy stále více zkracoval až z nich zbyla jen obruč. Obruč sama se však deformovala pod tíhou vozu a nešlo ji k vozu valně připojit.

Po mnoha pokusech Jára přišel na to, že optimální je obruč vyplnit dřevěným kolem, které k vozu přišrouboval matkou. S kamarády z hospody U Hejtmánků, bratry Micheliny, experimentoval s kolem, které by na kamenité cestě nedrkotalo. Řešení se našlo v použití kola s gumovou hadicí, zatavené dohromady na obruči a naplněné stlačeným vzduchem – tzv. PneuMatky. Svoje plány a prototypy ukazuje o prázdninách v roce 1879 Hansi Ledwinkovi v Kopřivnici, který se výroby vozu ujímá a dává mu jméno President. Nadšený student Jára za svůj prototyp dostal 500 zlatých a odjíždí poznávat svět.

Ve Zwickau se vrací k myšlence, že by motorové vozy mohly kromě osob vozit také náklad a s přitrou-blým kovářem Karlem Benzem začíná vyrábět první nákladní vozy značky Cimrman (v Sasku Zimmerman). Benz však zneužije důvěřivého Járu a na patentovém úřadě přepíše vynález na sebe. Aby zaregistrovaný název vozu nepřipomínal původního vynálezce, vyzmizíkuje první část názvu a začne vyrábět nákladní vozy Man.

Zklamaný Německem, odjíždí Jára do Francie. V Paříži na Champ Elysées se potkává s baronem Peugeotem a bratry Renaultovými. Zvláště s Marcelem si velmi rozumí, rmoutí ho jenom jeho divoký způsob jízdy, který se mu roku 1903 stal na trase Paříž-Madrid osudným.

Cimrman, zasažený přítelovou smrtí odjíždí zpět do Čech a v Mladé Boleslavi radí mladému kováři Klementovi a turnovskému strojníkovi Laurinovi, jak vyrobit český vůz. Práce jim však nešla od ruky, všechno se kazilo a litovali, že se do konstrukce vůbec pouštěli. Není tedy divu, že i když se jim později dílo zdařilo, byli tak zdeptaní, že vůz pojmenovali Škoda. Škodovka byla moderní auto, řízené volantem. Jára, který při navrhování vozů dal hodně na intuici a byl, nebojme se to přiznat i pověrčivý, měl děsivý sen. Zdálo se mu, že v budoucnosti Škodovku nebude řídit volant, ale Soudek, který zavrhl před řadou let.

Takové pomyšlení ho natolik deprimovalo, že na podzim 1911 odchází z Mladé Boleslavi do podhorského Liptákova, aby byl co nejdále od automobilového průmyslu. I přes tento podivný zvrat v jeho životě však musíme uznat, že Jára Cimrman, rakousko-uherský Čech, byl největším duchem rozvoje automobilismu na světě.

Konec textu.

Potlesk, pokud ne, zazpívat veselou vlasteneckou písničku: „My Češi, borci jsme“, pokud bude publikum i nadále neklidné, pro jistotu nasadit oblíbenou scénku „Vane vítr z hor“.

Názor?