Příběh lásky Mirky a Zdeňka II

I nastal den slavný, den páteční, 18. září 2009. Již s prvním slunečním paprskem otevřela Mirka své studánkové oči.
"Měla bych si zajít k očnímu, mám asi hnědý zákal", řekla si a chutě spustila své laní nožky se zlověstným žuchnutím na zem.
"Tak, jak pak asi dneska bude?" Počasí bylo oválené. Nebylo vždycky takové, vzpomínala si, že před desíti lety bylo všechno jiné, všechno vonělo, všechno zářilo, všechno bylo čerstvé a svěží.
"Musím se sebrat, nesmím takto myslet, musím brát život takový, jaký je. Tři věci mám udělat, nezapomenout zuby si vyčistit, pilulku spolknout a nohy si suše zapudrovat." Mrzutě si z hlavy rvala zavařovací natáčky, které tam večer zapomněla.
"Když se to včera seběhlo tak rychle, Zdeněček zase nebyl doma a já jsem při tom Pápěříčku hned usnula. No není se co divit, po těch šesti panácích. Hlavu mám jak střep tupou."

Odšourala se do koupelny a dlouho si prohlížela krhavá bělma. Jaterní skvrna na uchu se jí zase zvětšila. Zapudrovala ji a prázdnou plechovici od pudru vykutálela do předsíně.
"Teď honem ty zuby", vycenila se do zrcadla a starými tupými nůžkami vyškrábla slupku od buráku z koridoru mezi levou horní trojkou a pětkou.
"Nechám čištění na večer, však ono se to nemá přehánět, mohly by se mi odhalit krčky a dovíco. Tak teď tu pilulku", pomyslela si, ale v prachu nad zrcadlem nahmátla jen prázdný vymačkaný kartónek.
"Do pr….", zaklela, ale pak se opravila, "nesmíš tak mluvit, není to hezké. Zvlášť dneska, když máme to výročí". Proč se zbytečně rozčilovat, ty pilulky stejně nepomáhaly, z rozměrů 110, 100 a 110 neubyl ani centimetr a o ananasu si mohly nechat jenom zdát.
"Tak aspoň ty nohy", ohnula se a svou masitou hlavou gilotinovala držák na ručníky.
"Bóže, to je škody, já sem tomu svýmu troubovi stokrát říkala, že přidělávat držák na ručníky napravo od umyvadla je blbost".
Zkoušela otevřít lejdy-spíd-styk, ale jak už byla dlouho ohnutá, nahrnula se jí krev do hlavy, zavrávorala a ta drahá zahraniční věc jí vypadla ze sukovitých prstů na dlaždičku. A rozbila se.
"Mám já to dneska ale smůlu", zahuhlala a alespoň v té spoušti zašmejdila nohama.
"Aú", zavyla, když se jí víčko vrazilo mezi palec a ukazováček pravé nožky. Odhopsala se do kuchyně pro smeták, nedbaje zoufalých protestů sousedů, bydlících pod Krajíčky.
"Abyste se nepo….", nevěnovala jim pozornost a chtivě chňapla po násadě od smetáku.
To vám byla úleva, když si víčko zase vyrazila a kopla ho zdravou nohou pod linku.
"Práce kvapná, málo platná, takhle bych se mohla zmrzačit, musím se šetřit, pracovat pěkně v klidu. Uvařím si čaj a k němu si zakousnu čajové pečivo."

Mirka se těšila na večer, jak si s manželem oslaví výročí svatby, ale v tom si uvědomila, že mu to včera, jak přišel tak pozdě, nestačila říct.
"Kdoví, kdy se zas přihrne, měla bych mu zavolat do práce", rozhodla se. "Budu si muset taky ostříhat nehty, alespoň na té pravé ruce, už skoro ani číslo nevytočím."
"Haló, tady je Juanita, sekretářka ředitele Evropského Normalizačního Ústavu, sekce Plyny a Tlaky, pana inženýra věd Zdeňka Krajíčka, mej-aj-help-jú-plís?" zašvitořil telefon hlasem, který Mirka tak nenáviděla.
"Vy mě taky, není tam ten můj ?", zahromovala.
"Ó, né né, bohužel vás nemohu spojit, pan ředitel je zrovna teďka jak na sviňu na služební cestě v Hamburgu a ještě k tomu má neodkladnou poradu, takže jistě chápete, že ho rušit nemohu, chjo chjo chjo chjo chjo chjo", zasmála se šestkrát zvonivým hláskem a zavěsila.

"Ten, nevěrný muž", ulevila si, "by potřeboval spravit fasádu. Já ti ukážu, zač je toho krajíc."
Natáhla si stahovací prádlo, tepláky a tu novou zástěru a rozběhla se do sklepa. Schodiště kvílelo, zábradlí se vyvracelo a na odpočívadlech se při mocných doskocích drolila omítka. Kliku od sklepa bezděčným pohybem uloupla a v příštích vteřinách se již řítila na své tříkolce po bulvárech. Neohlížela se vpravo ani vlevo a svou přirozenou autoritou si vynutila absolutní přednost v jízdě na své trase.

Prodejci pneumatik pro nákladní vozy měli ten den žně. Spousta řidičů spálila své pneumatiky při zoufalém brždění, aby zabránila střetu s Mirkou.
Jiní zase volili před přímým střetem radši bezpečnější srážku s kandelábrem nebo skupinou korejských turistů.
Sanitka, která nebyla zvyklá na ještě absolutněj-ší přednost, zastavila tak prudce, až z ní předním sklem vylétlo nosítko s kandidátem života a smrti, který si tím zachránil život, protože nakonec nebyl rozebrán, pouze byl hospitalizován v Černovické léčebně, protože se omámeně culil na okolní srocení a dokola opakoval jakousi hloupost o Mase pro doktora Džounse.
Hasiči toho dne přijeli pozdě k požáru domu, který do základu vyhořel. Bylo to velké štěstí, že nedošlo ke krveprolití, protože jeho obyvatelé, byli připraveni všemi prostředky bránit hašení, aby se zbavili zašvábené barabizny, kterou nedávno pojistili na novou hodnotu.
Policisté nestačili zatknout mafiána, který se objevil v místním supermarketu a dělal si šoufky z obchodníků, že mu musí platit za ochranu, takže tito ho v nastálém zmatku spolehlivě lynčovali, čímž ušetřili státu spoustu peněz za soudy, káznici a odstupné, které by mafiánovi advokáti vysoudili.
Vojáci museli přerušit svoje manévry a nebyli z toho vůbec nešťastní, zatímco Sládkovi neohrože-ní bijci, kteří měli na náměstí míting, se po spatření blížícího se tornáda (nebo snad Mirnáda) zbaběle rozprchli.
Toho všeho si Mirka nevšímala, a když jí občas na zádech zašimral nějaký autobus, odfoukla ho.

V jednu chvíli byla situace skoro kritická, protože Mirka si při svém usilovném šlapání nevšimla, že řetěz, rozžhavený dočervena, jí zapálil chloupky na pravém lýtku. Během několika sekund se stepní požár rozšířil na celý porost pravé nohy. Plameny šlehaly několik desítek metrů vysoko, dým byl černý a čpavý. Naštěstí v tu chvíli došlo k neštěstí, které však vzhledem k předchozím nešťastným skutečnostem vlastně byl štěstím v neštěstí. Došlo ke srážce tříkolky s hasící cisternou. Cisterna se sice vypařila, ale požár byl zažehnán.

Ve vestibulu Normalizačního Ústavu Mirku zastavila dvojice building-guardů – SúElen a Manuella, přezdívaná pro svou sehranost a nerozlučnost – Ječný-Cígler. Mirku však nemohla zadržet, ta proběhla mezi nimi a dala se doleva k výtahům, pak se ale vrátila a rozběhla se po schodech. Vzpomněla si, jak před několika roky jela páter-nosterem a přistoupil k ní jeden člověk, takovej střízlík nanicovatej to byl. Ale na chudáka výtaha to už bylo moc a spadl. Celá výtahová šachta byla pak zanesená a odklízení trvalo několik dní. Tato nepříjemnost téměř paralyzovala celý ústav a Mirka pak měla od ředitele ústavu zákaz přiblížení se na blíže než 500 metrů k budově.

Patra v tomto ústavu jsou nazývána milibary. Ředitel pak sedí až v 760-ém. Než tam Mirka vyběhla, pěkně se zadýchala a všechna okna na schodišti se silně zamlžila, takže někteří lidé, kteří zabrousili na schodiště, byli tak překvapení, že se houfně vraceli do svých kanceláří pro svářečská skla číslo 14, aby tentokrát to zatmění neprosrali.

Do ředitelského předpokoje už vešla rozvážným krokem. Dunělo to, podlaha se houpala a Juanita, která si myslela, že už je zase zemětřesení, se schovala pod dubový stůl. Když však uviděla, kolik uhodilo, chtěla vylézt, otevřít tajnou schránku ve dvojitém dně své zamčené zásuvky v pancéřovém trezoru na dva klíče a osmnácti-písmenové heslo s plovoucím kódem a vytáhnout dámský browning, aby svou sokyni odstranila a mohla se stát novou paní Krajíčkovou, ale už to nestihla. Její poloha při zemi, v blízkosti Mirčiných nohou, silně naimpregnovaných koncentrovaným lejdy-spíd-stykem, umocněným svalovým pižmem ze 760-ti milibarů, jí byla osudná. Byla na místě mrtvá.

Mirka jí věnovala pátravý pohled a vydala se k ředitelně. Bez zaklepání vstoupila, nepřipravená na to, co zde uvidí.
Ta bestie jí lhala, dobře, že se tou svou lží zadusila. Zdeněk nebyl v Hamburgu, ani na poradě, ale seděl v houpacím křesle za ředitelským stolem, na nohou měl kostkovanou deku a teplé papuče, u pravé ruky litrový hrnek s vychládajícím zeleným čajem, na nose upatlané lenonky, zbytky vlasů rozježené do všech stran. Tak byl ponořený do četby Dalaljámových sebraných spisů, že si ani nevšiml, že někdo vstoupil.

Mirce vhrkly do očí pálivé slzy: "Co já jsem to za stíhačku, já si myslím kdoví co a ten můj nejmilejší Zdeněček si tady tak bezbranně čte."
"Zdeněčku, …, tak Zdeňku !"
"Co, co je, už mám jít domů ?"
"Přišla jsem se za tebou podívat a zeptat se, kdy přijdeš, máme přece dneska to výročí."
"Já vím, myslel jsem na to a něco jsem ti koupil." Podal jí ušmudlaný balíček.
Mirka ho celá rozechvělá rozmotala, vytáhla knihu a čte: "Tlumič, různé druhy a použití".
Zdeněk se dme: "To je o té vaší skupině, jak chodíte do toho kostela".
"??? – Ale Zdeněčku, my se přece jmenujeme Lumír a ne Tlumič, to sis spletl". Zdeněk se v tu chvíli přestal dmout a nějak se zmenšil.
Mirka, když to viděla, honem přispěchala a hladila ho po pleši: "Ale tlumiče mě taky nesmírně zajímají, chtěla jsem, abys mi koupil auto a tam se přece taky nějaký tlumiče dávají, ne? Pojďme už domů, ať si ten dnešní sváteční den pěkně užijeme."
Zdeněk si poslušně sundal deku z kolen, složil ji, přezul si bačkory a vypil studený čaj, který už byl úplně zelený.

V tom zazvonil telefon: "Pane řediteli, volali z městského hasičského sboru – váš byt úplně celý vyhořel".
"Zatracenej čaj, jsem to ale hlava dubová", uhodila se Mirka do čela, až jí záprstní kůstky zapraskaly, "všechno schóřelo, celý naše úspory, všechno, co jsme si za ty léta nahamounili, tys byl takovej pro rodinu, co ses jenom nakrad na dráze toho uhlí. Já jsem k ničemu", rozplakala se do dlaní, až stůl zapraskal.
Zdeněk se k Mirce naklonil a zašeptal jí nesmělým hlasem do levého ušního boltce, toho s tou zapudrovanou jaterní skvrnou, která mu nesmírně učarovala: "Ty jediná jsi něco vzácného. Neříkej mi sbohem."
Mirka se zachvěla, ale nebylo to zimou. Přesto jí něco, možná strach, přinutilo říci: "Máme dost času na lásku. Láska nemusí spěchat."
Byla přitom přesvědčená, že to není jenom hra.
Koneckonců, měli majetek velmi dobře pojištěný. Nakonec se však vydali po stopách snu.

Názor?