Weekend v Mnichově 8. a 9. února 1997

Život je stejně zvláštní. Jsem tady na školení sice se Snášilem, ale naštěstí nejsme moc spolu a s jeho přítomností jsem se už smířil. V sobotu jsme měli jet nakupovat autem, protože nás Guido na weekend uvolnil, samozřejmě, aby tata nic nevěděl. Bohužel nebo snad Bohudík tady v hotelu ráno Snášil nebyl a tak jsem musel jet S-Bahnem, čehož jsem se trochu obával.

Všechno ale prošlo hladce, akorát jsem z vagónu vystoupil na prostředním nástupním perónu, takže mě vystoupení na zemský povrch stálo trochu zmateného pobíhání, ale nakonec jsem na KarlsPlatz dorazil. Tady měl být Karstadt s bargainy, ale nikdo mi neřekl, že ty Karstadty jsou tři a ten třetí nejzajímavější vůbec není v komplexu těch dvou zbývajících, přestože v nich byly nabídkové cedule toho třetího.

Pak jsem ho skutečně našel a bylo to dobré, celkem dobrý výběr, uvažoval jsem i o koupi šachového počítače za DEM199,-, ale to byl ten nejobyčejnější se škaredými figurkami a ten, co by se mi líbil, stál až DEM700,-, a tak jsem ho teda nekoupil. Také měli knížku pro Yamahy s písničkami - jen melodie a akordy a byla slevněná z DEM20,- na DEM2,- - pak jsem ji ale v následném zmatku zapomněl koupit. Bylo hodně lidí, protože snad končil výprodej, ale možná to bylo taky tím, že jsem byl v centru jednoho z největších měst.

Ve čtvrtém posledním patře posledního obchodního domu Karstadt jsem nakonec narazil na mou vytouženou elektroniku a CDéčka. Bylo to hrozné (to jsem ale nevěděl, co mě ještě bude čekat), spousta CDs - normálně bych koupil tak 2 - 3, ale spousta jich byla zlevněná na takovou míru, že jsem nemohl odolat - např. „Kool and The Gang-Live“ jen DEM9.95 nebo Elvis Presley“ - všechny hity na 2CD dohromady jen DEM11.95. To je jen 100Kč za CD - No nekupte to, když je to tak levný. Koupil jsem asi 10 CD za DEM152,- - v celkové sumě celkem pálka. Později jsem se dozvěděl od svého izraelského přítele, že ještě lépe se nakupuje v Číně - tam se hodně dělají tzv. Black Copies, CDéčko bez krabičky, jen v papírové obálce s fotokopií obalu stojí USD1,- a jsou tam i nejnovější tituly.

Pak jsem nic netuše šel po pěší zóně a na jednom rohu jsem zahlédl nápis „WOM - World of Music“ a schody do podzemí. Tak jsem tam vlezl a strašně jsem se vyděsil. Na ploše tak 25 x 45 metrů nebylo nic jiného než černé desky a pak jenom CDéčka, CDéčka CDéčka a zase CDéčka. Tolik CDéček jsem v životě neviděl a to nejsem v Německu poprvé a myslel jsem si, že jsem kdysi v Dusseldorfu byl v obrovském kšeftě s diskama. Plochou to tenkrát možná bylo větší, ale počtem CDéček to bylo úplné prdítko. Tady byly regály blízko sebe, takže jsme se my batůžkáři o sebe neustále zatrhávali, lidi se tlačili, ale každý asi našel, cokoli chtěl, měl-li trpělivost. Regály nebyly tak jak jsme zvyklí A-Z a pak maximálně klasika zvlášť, tady byly regály Rock, Reggae, Jazz, Heavy Metal, New Age, Independent, Soul, Filmmusic, Soundtracks, Best of, Kindermusic, Volkmusic atd.

Vcházelo se tam, jak jinak, než přes magnetický hlásič zlodějů, který začal při mém vstupu, jak jinak, než pípat. To je ale prej v pořádku. V srdci CDčkárny byl prostor s člověkem, kterej okolostojícím a tlačícím se pouštěl jejich CD a desky s přezíravým úsměvem na snad 20-ti gramofonech a CDplayerech. A ve velké frontě na totéž čekali ostatní. Sem chodila i umělecká smetánka - většina umělců z Německa žije v Mnichově - bylo vidět třeba jednoho už od pohledu Rockera jak ze Scorpions, s dlouhejma vlasama, jak se probírá metalovým regálem. Navíc na regálech, metr, co metr ležely discmany, ve kterých hrály vybrané disky. Tady jsem skutečně našel cokoliv - ceny ale byly výrazně vyšší - např. LP Jarre stálo DEM69,-!!! Slev bylo pomálu, našel jsem jen jeden titul z těch, co jsem už koupil v minulém obchodě, kterej byl asi o 2 marky lacinější. Daly se najít takové paradoxy, že v regálu Rock A-Z byl jeden CD za DEM39,- a v regálu Best of tentýž zlevněný na DEM13,-. Dokonce jsem našel i svou tolik vyhledávanou Arcadia za DEM36,-, to ale bylo příliš drahé k mému předchozímu nákupu a navíc ji mám objednanou v Česku za 390Kč. Tento obchod mě tak vyčerpal psychicky, že jsem si uvědomil, že návštěva CDčkárny nemusí být jen zábava, ale může to být pěkně perné.

Už bych šel domů, ale chtěl jsem koupit ještě nějakou oděvní blbost - kde jinde, než v obchodě C&A, který je pověstný svými příznivými cenami oblečení, takže když zde z těchto cen něco zlevní, lze to tu koupit za podobnou cenu, jako v Česku. Tady jsem si uvědomil jakousi morální krizi kapitalismu. Ne, že bych byl marxista - ale zvlášť v pánském oddělení, kterým jsem procházel (ženy samozřejmě musí mít větší výběr - ale také mají víc druhů oblečení - což u mužů neplatí), jsem našel snad 30m2, na kterých byly pouze stojany s látkovejma kalhotama k oblekům - všechny v decentních tmavých, zelených či šedých barvách - a každé jiné (barevně). Jak si z toho může někdo vybírat - a že jich bylo! A tak to bylo se vším, celej C&A praskal ve švech hadrama. To už skutečně vypadá jako zvrácenost - taková nadvýroba - a Afričani mají hlad. Nechci moralizovat, ale ten Mnichovský blahobyt se mi začal zajídat.

Vypadl jsem honem na vzduch, abych vyřešil dilema: Mám si koupit vrtačku, kterou jsem si chtěl koupit v Česku, kde stála 4.490 - 5.500,-Kč; tady stála 199DEM, což mě v přepočtu po odečtení daně přijde na 3.150,-Kč, tedy na 2/3 ceny? I když bez záruky. Nakonec zvítězila vrozená náchylnost k výhodným nabídkám a vrtačku jsem koupil (prodavači se mi smáli, když jsem je nutil, aby mi ji vyzkoušeli). Teď musím doufat, že se mi nerozbije.

Abych se alespoň částečně potrestal za svou rozhazovačnost, rozhodl jsem se (už jsem o tom uvažoval dopředu), že zpáteční cestu neabsolvuju S-Bahnem za 30 minut a DEM6.60, jak jsem to udělal ráno při příjezdu do centra, ale, že zpátky půjdu pěšky a pěkně si tu vrtačku a tu baterii CDéček potáhnu - není to tak úplně rozmar, protože z centra do hotelu je to tak odhadem 17-20 km. Posadil jsem se v parčíku poblíž MarienPlatz, to je takové Staroměstské Náměstí, kde končí pěší zóna a kde je také orloj, který v některých hodinách, např. v 15:00, kdy jsem tam procházel, provádí zvláštní a strašně dlouhou zvono a zvonkohru s pohybem figurek. Moc jem se tam nezastavoval, protože mě většinou památky neuchvacují, ale v parku při obědě, když jsem konzumoval čokoládu, jsem ty zvony celou dobu slyšel.

Pak posilněn jsem chutě vyrazil na cestu s velmi svobodnou a radostnou duší. Byl jsem sice strašně utahanej z toho nakupování - ta „Česká“ je sice dlouhá jen asi necelej kilometr, ale to pocházení, postávání popojíždění po schodech a sklánění se nad disky po dobu 6 hodin (od 9:00) moc člověku nepřidá, záda jsem měl celý rozlámaný. Na to je ale nejlepší lehký sport a duševní klid - což jsem při cestě zpátky měl. Navíc jsem nemusel řešit finanční dilema: Zbylo mi totiž DEM7.33 po všech těch nákupech a pokud bych jel zpátky zase masňácky vlakem, už by mi nezbylo DEM3,-, který jsem měl doplatit k hotelovému účtu za mapu Mnichova. Mohl bych si sice půjčit od Snášila, ale to bych dělal nerad. Ze všech důvodů jsem tedy zvolil procházku a jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Navíc v Německu se vždycky jenom cpu a pak nemám mít ten špíček - určitě mi neuškodí pár dek shodit.

Cesta probíhala v pořádku a v radosti - až na jedno krizové období uprostřed cesty. Zpíval jsem si „Mám v kapse jeden frank“, ale není to pravda, mám těch franků v peněžence v přepočtu asi 25.655 a nejsem rozhodně nejbohatší z bank a vůbec, kde by se v německu vzala Seina. Táhl jsem s sebou kromě jiného tři mapy - tu za DEM3,-, na které byl Mnichov a mapu Unterschleissheimu, kde je hotel. Ta čtvrť ale už do Mnichova nepatří, je to jakoby v Brně-Venkovu třeba Útěchov nebo Vranov z centra Brna, ale o trochu dál. Protože tyto dvě mapy na sebe nenavazovaly, měl jsem ještě malou přehledovou mapku okolí Mnichova, se kterou jsem se orientoval v nezakreslené oblasti. Takže jsem každé dva kilometry zastavoval a kontroloval jsem cestu podle mapy. Asi desetkrát jsem tu cestu kontroloval.

Bylo to pořád rovně za nosem, takže jsem z cesty nesešel. Ještě, že bylo hezké počasí a Mnichov je taková rovina. Tak jednou za hodinu jsem se zastavil tak na pět minut a sedl si na obrubník lampy nebo semaforu, abych si odpočinul - moc laviček tam nemají, asi kvůli bezdomovcům. Podél silnice vedl chodník, takže jsem si mašíroval vcelku spokojeně.

Idylka skončila ve chvíli, když jsem vyšel z Mnichova a po chvíli skončila i stezka pro cyklisty a chodce, po které jsem šel, a musel jsem jít po krajnici, kde kolem mne hvízdaly auta stovkou nebo místama to byla víceproudá silnice se svodidlama, kde se nedalo jít vůbec a musel jsem jít v rozměklé hlíně po poli podél silnice nebo se prodírat mlázím , protože tam nebyly ani vyšlapané cestičky, protože Němci přece nebudou chodit pěšky - pokud je už takovej bláznivej Němec, tak na to má vymezený prostor v parcích a anglických zahradách. Později mi Snášil říkal, že něco podobného zkoušel v Americe a že mu tamní přátelé říkali, že by ho mohli policajti zavřít, za to, že nemá auto.

Začlo mi být trochu úzko, protože jsem se prodíral podél silnice, na které nebyl žádný název a nekřižovali jsme žádnou silnici, kterou bych mohl bezpečně identifikovat podle mapy a navíc se blížila 18-tá hodina a svět počal temnět (jako, že začla být tma, ne, že by svět počal a zrovna dovíjakýho temněta). Na křižovatkách jsem musel opustit svoje oblíbené trní a hloží a přelézal jsem svodidla, abych se dostal rovně přes křižovatku. Pevně jsem doufal, že mě přitom nechytnou BundesPolizeiti - na ty jsem měl připravenou výmluvu, že jsem prostě šel, najednou zničehonic, jak když utne se mi ztratil chodník a teď, že už vůbec nevím kde jsem, a když jsou tak chytří, ať mě dovezou do hotelu - naštěstí mě nechytli, protože by mi německy asi nerozuměli, anglicky by asi neuměli a i kdyby, tak bych to anglicky asi taky neřekl, horké chvilky jsem zažil při představě překladu spojení "zničehonic, jak když utne".

Takto se bavíc jsem šel/nešel, cestou/necestou asi 4 km a vytrval jsem ve směru, přestože mě občas vyděsily ukazatel Unterschleissheim doprava nebo Oberschleissheim doleva (vedlejší čtvrť), ale podle mapy jsem měl jít stále rovně. Nakonec jsem došel k obydlenějším končinám a tam už byla zase stezka pro chodce a cyklisty a hlavně byla osvětlená. Tím jsem se definitivně dostal na druhou mapu - Unterschleissheimu a zbývající cesta už proběhla bez závažnějších příhod. Je pravda, že jsem se také jednou ztratil, protože jsem dal přednost ukazateli před mapou, což jsem neměl dělat, protože na mapě byla zakreslena sebemenší stezka a myslím, že tam byly i tečky, znázorňující odhozené vajgly. Takže jsem šel cestou podle ukazatele a potkal jsem dva nebezpečně vyřvávající mladíky, kteří vypadali, že nemají rádi cizince a na mne skoro každej pozná, že cizinec jsem, ale naštěstí si mě nevšímali a já jsem mohl jít v klidu dál, abych posléze zjistil, že mapa je v pořádku a žádná nová cesta zde není a že se tedy musím skoro kilometr vrátit, abych mohl jít správně.

Po cestě jsem narazil nejdřív na autobusovou zastávku, ale nechtěl jsem utrácet, stejně tak na zastávce vlaku, kdy už mi zbývala pouhá jediná vlaková zastávka - na tu se mi nabízel levnější lístek, "jen" za DEM1.70, protože už bylo před sedmou a ještě jsem měl jít podél silnice, kde nemusel být chodník, ale nakonec jsem odolal, šel jsem pěšky a chodník tam samozřejmě byl - vždyť jsme v Německu! Mapa byla podrobná, ale bylo tam několik měřítek, takže mi nebylo jasné, jestli ještě půjdu 3 nebo 20 km - to byla samozřejmě blbost, na to jsem rozumnej dost, ale jistotu to člověku nepřidá. Nakonec jsem slavně dorazil do hotelu s písní na rtu (maně si vzpomínám na „Strawberry Fields“ a „Say Hello Goodbye“). Do hotelu jsem vpadl jako bomba a myslel jsem, že už bych neušel ani kilometr. Bylo tedy iluzorní, že bych mohl na nakupy jít pěšky, nakoupit a vrátit se zpět. Samozřejmě opět pěšky. Taky by to asi časově nevycházelo, snídaně jsou od 7 hod., takže bych v centru mohl být nejdříve v 11:30 a na nákupy by mi pak zbylo pouhých 4.5 hod (v sobotu se zavírá v 16:00) (za těch 6 hodin jsem stačil projít jen tři různé obchodní domy (jeden z nich měl tři budovy), vzdálené od sebe ne víc, než dohromady 200 metrů) Zpátky bych asi nedošel - bylo by také později a stejně bych jel drahou. Mohl jsem jet na černo, ale to se nemusí vyplatit, pokuta je vzhledem k ceně jízdného nesmyslně malá (DEM40,-), ale pro našince i tak vysoká. Navíc se to neslučuje s mým svědomím - Co je císařovo... . Celá cesta si vyžádala podle následného rozboru 20km, 4hod 5min času, mírně nervů a to vše vyváženo 90g čokolády, která ale byla více energetická, než běžná čokoláda. A navíc jsem ušetřil DEM6.60 za dráhu (i když upřímně řečeno - ty peníze jsem vlastně ani neměl).

V neděli jsem se neměl kam hnát (ani Němci nemají v neděli otevřeno), a tak jsem po zralé úvaze zvolil místní jezero, které je asi 1km od hotelu. Ráno jsem se pořádně napráskl - snídaně jsou zdarma, obědy máme ve všední den ve firmě a místo večeře máme hlad. Já teda mám s sebou asi kilo vysoce energetických oplatků, po kterých nemáte vůbec hlad a kterými se držím večer při životě (za každé takovéto slovo dostávám od Opavie 10Kč). O weekendu nemáme obědy - tak proto. Po cestě jsem se zastavil na mostě přes dálnici a rozjímal jsem - auta se z dálky řítila 160-ti kilometrovou rychlostí a mizela pode mnou. Na německých dálnicích je neomezená rychlost, takže běžná cestovní rychlost i malých aut - Opel Corsa - je asi 140 km/hod, pokud má nějaká mladá studentka staré auto, tak se plouží skoro po krajnici 120-kou, podnikatelé je předjíždí v bavorácích a mercedesech 180-kou a pokud má nějaký bohatý synáček nějaké Ferrari nebo Porsche, klidně předjede i podnikatele třeba 220-kou. A ti všichni si to hvízdali pode mnou. Fakt zvláštní pocit - jakoby obraz života.

Jak jsem tam tak stál s tím nepřítomným pohledem, tak mě občas vyrušilo bliknutí světel - v neděli je tam malý provoz, asi tak, jak u nás na dálnici v pondělí dopoledne - a tak jsem začal sledovat ty některé blikající řidiče - a oni mi skutečně mávali, tak jak se mává malejm dětem z parníku. Jak všichni vědí, jsem svou podstatou skeptik, ale tohle mě dojalo, představoval jsem si, že jsou všichni lidi studené čumáky a najednou jsem cítil takové jakoby přátelství mezi lidmi, kteří se vůbec neznají, vidi se z dálky 1km 1 sekundu nebo kolik, za mostem už se nikdy neuvidí a stojí jim za to se usmát a zamávat si. A tak jsem jim zamával taky. Chápal bych to, kdybych byl děcko nebo mladá hezká dívka, ale s tím mým metrem osmdesát dva v pasu, jak říkávám, blýskavým čelem, neholenou hubou a vytahaným špinavým kabátem - tato hypotéza je neudržitelná. Později mě napadlo, že mě považují za sebevraha, který chce skočit dolů a oni ho chcou povzbudit, aby neskákal - to je ještě hloupější konstrukce, v těch obličejích byla radost a ne obava, a navíc - skok z 6-ti metrů mezi občas jedoucí auto by měl výsledek víc, než nejistý - takže asi je skutečně ta první hypotéza nejpravděpodobnější a s lidma to tedy ještě asi není tak zlé. Zkoušel jsem se dívat z druhé strany mostu, odkud auta vyjíždí, ale byl to velmi nepříjemný pocit, příjezd nebylo díky zpoždění zvuku a izolaci mostu vůbec slyšet a pak mi pod nohama explodovalo auto a zmizelo dřív, než jsem se stačil z toho úleku vzpamatovat.

Tak jsem v tom už druhodením optimismu odešel k jezeru. Bylo krásně zamrzlé a jak na něj svítilo sluníčko, ozývaly se z něj podivně bublavé zvuky a občas zprostřed i praskot a šířil se ke kraji. Je velké jako dvě délky hřiště na délku a jednu na šířku, kolem se vinou cestičky s lavičkami, pěknou travičkou, korzujícími lidičkami, které zdravím familiérním Gruss Gott (ale asi všichni Káju neznají, protože ne všichni mi odpoví). Koupání je na vlastní nebezpečí a zakazuje se krmit jakákoli vodní zvířata - například ptáky. Je tady budka, abych tak řekl, pobřežní hlídky a na ní visí výborné instruktážní návody, jak se má člověk chovat u vody a co se má dělat v případě, že se někdo topí. Moc se mi to líbilo - zvlášť to, že se k topícímu přibližujeme zásadně zezadu a držíme ho tak, že mu jeho ruce dáme za záda a svou ruku zaklesneme do jeho podpaždí mezi jeho záda a obě jeho ruce. On z té ruky nespadne a má navíc vzpřímenou polohu a hlavu nad vodou, takže je asi i klidnější. A v případě, že se topící po zachránci sápe tak, že chce na něj vylézt a tím ho potopí - tak nejlepší je nesnažit se zůstat nad vodou za každou cenu, ale naopak se potopit ještě víc (což ho překvapí), což ho donutí se pustit a nohou ho odkopneme z dosahu. Tohle se u nás nikde neučí a přitom je to mnohem důležitější, než děcka ve škole učit tahat utopence za bradu a za vlasy a umělé dýchání.

Takže jsem si vybral lavičku, dal na ni taštičku, aby mi nenamrzla prcinka, nastavil tvářičku sluníčku a ťukal prstíčkem do diáříčku tady ten traktátík - už tak hačám aspoň 4 hodinky - je tady krásný klid, lidí chodí poměrně dost, ale nejsou vlezlí a já se za chvilku zvednu a půjdu se podívat do hotelu, jestli mi vyluxovali koberec, jak jsem včera přišel zablácenej - možná ne, nevím jestli se hotelové pokoje uklízí i v neděli - když mají Němci ten socialismus a zákaz práce v neděli a přes čas - snídani jsem ale přece dneska dostal - dokonce mi ten Ital, který je vydává, dneska přišel s košem housek až ke stolu, abych si vzal, protože ví, že si každý ráno mažu housky a dneska tam nebyly, protože je přinesli až po osmé. Takže to v hotelu přepíšu na papír (a skončím večer v devět) a možná se budu dívat na MTV Madonna’s Weekend, protože jsem to včera s tím nakupováním prošvihl. Taky uz se zdvíhá větřík a už mám diář pomalu plnej, tak se zvednu taky.

P.S. Pokoj jsem měl uklizený Joooopeee !!!

Vysvětlivky:

bargain	sleva
Best of	výběr největších hitů interpreta
Black Copy	nelegální černá kopie
DEM	německá marka, v přepočtu asi 17.50Kč
CDplayer	přehrávač CD disků
chutě	staročesky, neznamená s chutí, ale spíš rázně nebo tak něco
discman	Walkman pro CD
Guido	školící technik na ultrazvukové přístroje z Munchenu
KarlsPlatz	náměstí v centru Munchenu, nákupní pěší zóna
Karstadt	německý Prior-levné zboží (také)
LP	klasická černá deska
MarienPlatz	podobně jako KarlsPlatz
S-Bahn	vlaková MHD (pozemní)
Snášil	kolega z práce, vyznačující se naivně/impulsivně/vypočítavým chováním
WOM (World of Music)	Svět Hudby
Yamahy	elektronické varhany-polo-profesionální

Necenzurováno, pravopisné chyby, anglicismy ("Práce byla udělána", "Bylo mi voláno", "Z důvodu jeho vysoké teploty" atd.) a ost. vyhrazeny.

Názor?