Tara

Version 1.0

Gdože je Tara?

Tara je můj miláček.
20.10.2001 se narodila.
25.12.2001 se nám definitivně zapletla do života.

Nejdůležitější člen naší rodiny, společnosti a komunity. Vona chudák není člověk, možná proto ji mám rád.
Je to nejmilejší, nejhodnější, nejkrásnější a nejhloupější pes. Ale Kryštůfek Robin říkal o Púovi taky, že je jenom hloupý medvěd a měl ho moc rád - "Kryštůfek Robin šel toho dne po schodech dolů, v ruce držel medvídka Púa za zadní tlapu a Púovi dělala hlava o schody bim a bam a zase bim a zase bam."

Chodíme spolu na procházky a to byste nevěřili, kolik cestiček si v okolí najdem, za těch deset let před Tarou (p.T.) jsem jich znal dohromady asi dvě a teď za ty dva roky s Tarou (s.T.) jich znám asi o dvěstě víc.

Já teda chodím s Tarou hlavně na pivo, ale někdy toho obejdeme i několik kilometrů, někdy je dokonce oběhneme.
Teda indiánským během, to je pokud někdo neví, polovina chůze, polovina běhu, když se nad tím tak zamyslím, tak je to spíš indy-indiánský běh nebo možná indo-indy-indiánský běh, prostě se rozběhnu, za padesát metrů se zadejchám a pak se kilometr ploužím.
Ale při běhu skopce vydržím dýl. Já.

Dřív jsem Taru, gdyž měla krátký nožičky, krásně předběhl.
Teďka ale je to horší, má je dlouhý a tak mi nejdřív začla stačit a teď mě i předběhne, respektivně teda spíš se rozběhne, zastaví se a útrpně na mě čeká.

Tara mi, když jdu ráno do práce mává - otevřou se balkónové dveře, Tara si vyhoupne levou přední na zábradlí a uvolněnou pravou přední mi mává (v očích slzy má pálivý).

V létě spolu plaveme přes rybník, ona je po mě vodní pes, nejdřív se jí teda nechtělo, ale pak sama, ráda, musela uznat, že na tom plavání něco je a teď už ji proto, aby do vody vlezla, stačí jenom asi hodina přemlouvání a my všichni ve vodě, pomalu se vzdalující od břehu. To má takovej strach, že o nás přijde, že tam fakt vleze. Plave celkem rychle - skoro ji nestačím, ale mám výhodu v tom, že se umím potápět a můžu ji teda zmizet. Při své plavbě by nezaujatý pozorovatel rozpoznal hlavně jen 2 vyvalený bulvy, kterými si Tara přitahuje břeh honem zpátky.

Tara je taková rozporuplná, na jedné straně je tragéd, na druhé straně se, jako většina dalmatinů (ale jedině dalmatinů, žádný jiný plemeno to neumí) umí usmát, to když má radost, že mě vidí. Dělá u toho quik quik a HUF... HUF... . Ostatně posuďte sami.


Tařino tragédství možná vyvěrá z její přílišné fixace na lidskou smečku.
Pokud jste se nachrtili (? u dalmatinů ?) na případná štěňátka, musím Vás zklamat, žádný nebudou. Ona to stejně špatně snášela, měla falešnou březost, byla náladová a vrčela na mě.

Jak to vlastně je s tím jejím jménem?

Ona vlastně není moje. Kukina si přál, od té doby co viděl film 101 dalmatinů, mít dalmatina. A tak měl všechno s dalmatinským motivem - propisku, brašnu, ručník samolepky, plyšáky atd., jenom toho psa ne. Bodejť by ne, v baráku už máme vlčáka a jezevčíka.
Pak se jednou naskytla příležitost pro pořízení dalmatina za dobrou cenu a dokonce i zbylé osazenstvo domu nebylo proti za předpokladu, že se bude jednat o fenečku.
Slovo dalo slovo a na Vánoce 2001 byl pes nachystanej a zabalenej pod stromečkem (BTW, když ho pak Kukina uviděl pod stromečkem, převázanýho mašlou, tak se v první chvíli skoro urazil, že si přál psa a ne dalšího plyšáka (ona byla moc hodná, ani se nehla, takže to nezkazila), pak, když se ten plyšák k němu rozběhl, tak poznal svůj omyl a byl z toho nahniličku).
Neměl ale jméno. To mi připomnělo, že kdysi ministr Bratinka zase neměl portfej.
Nicméně, stále jí nemůžeme přijít na jméno, tak kromě TAROUŠKA, TARUŠKY už byla taky PEJSEK, dětsky PEJŠEK, případně, jistě, browsí přece hlavně inteligenti, jste četli Pejska a Kočičku od Čapka, kde se píše o tom, že slovo pejsek je vlastně nespisovné - říká se přece bývat a umývat místo bejvat a umejvat. Logicky se tedy nemá říkat pejsek, ale PÍSEK, dětsky též PÍŠEK.
Občas je to POTVORA, jednou nám sežrala plnej talířek jednohubek i se špejlama (pak, ale, to zase musím přiznat, to asi za hodinu poctivě všecko vrátila).
Tara má chronickou žebravost, její hlavu s vyvrácenejma v sloup očima najdete spolehlivě na svém stehnu, máte-li samozřejmě něco do tlamy. Pořád za člověkem chodí, loudí a něco chce. Tak jí říkáme KOKEŠ. Měla totiž babička narozeniny, seděla a Tara loudila.
A řekla babička iniciační větu: "Kokeš, co chceš?" Když jsem se ptal po příčině, tak říkala, že se to za jejích mladejch let říkalo a na otázku, co je to kokeš, nevěděla. Máti ale říkala, že Kokšem obvykle nazývali čerta, takže původní věta asi zněla: "(kříž, kříž, kříž) Fujtajbl (Pfui Teufel) Kokeš, co chceš (doufám, že nic?)?"
Dětičky ho titulují slovy Takovýý malýý dalmatýýnek, případně přívlastkují: Kuličkovaný Pes (nápověda pro starší a pokročilé: děti mají menší slovní zásobu, takže pro to, co nazýváme my dospělí spisovně flekem, oni mají pojem kolečko, ti menší pak spíše kulička (pro děti neexistuje nic míň, než 3 rozměry, je tedy zbytečné pamatovat si názvy dvourozměrných předmětů, které stejně de-facto neexistují)).
Protože je to fenečka, říkáme ji též ČUBINKO (když JI Nerovi (vlčákovi) nastrkuje, tak ČUBKO), ČUBÁTKO, ČUBAJS nebo plným jménem ANATOLIJ ČUBAJS. A když po těle, tak všude.
Tara má například nejen černé fleky na srsti, ale i na kůži pod srstí, na dásních, na zubech (? - to si dělám srandu, fleky jsou jen na těch zkaženejch zubech) a dokonce i drápech - ty jsou normálně černý, tak aby bylo fleky vidět, tak jsou některý drápy bílý. Nevěříte?

Možná se divíte, proč se naše stránky nejmenujou www.tara.cz.
To víte, že mě to napadlo jako default, ale to by si to nesměli zabukovat valmezští permoníci, že. To je nápad, pojmenovat továrnu podle psa, že? Jak vidíte, na Valašsku je možné všecko, už se těším na Punťu Lutín, Alíka Rožnov a Betynu Vítkovice.

Názor?

Version 2.0

S největší lítostí v srdci vám musím oznámit, že Tara ukončila svou pozemskou pouť a netrpělivě - tak jako vždycky - čeká za dveřmi na můj příchod domů.

Narodila se 20.10.2001 a odešla 1.5.2012 ve věku 10 let.

Odešla náhle, nečekaně, pro mě nespravedlivě, nicméně - kdo jsem - abych mohl soudit?
Jeden víkendový den byla v pořádku, kvečeru otekla, na noc se zklidnila a ráno mi tiše umřela v náručí. Prosby ani veterinář jí nepomohly. Ostatně jako před čtyřmi roky s Dustinem, kdy příčina nebyla vnitřní, ale vnější. Cítil jsem se být podvedený, ale kdo ví, možná, kdybych Věděl, to poznání bych neunesl.

Týden jsem nebyl schopný dělat nic, teprve nyní poskytuji tuto informaci a postupně dělám prezentaci Život Tary 20.10.2001-1.5.2012. Buďte trpěliví.

Následují kondolence přátel v pořadí v jakém přišly:

Je mně to strašně líto, Čuba byla nejhodnější pes, jakýho znám a tohle si nezasloužila. S Lukášem jsme si říkali, že jako pejsek nemohla prožít lepší život a jediný, co mně dělá radost je to, že už teď s Dustinem běhají v nebeským lese... Terka.

To je nám lito, měli jsme ji rádi - byla moc hodná. Ať máš dost síly ... Búřili.

To je smutné... Chudák. Takovej krásnej a hodnej pes. Tak už je v psím nebi... Petr.

Jsme smutní s vámi, je nám to moc líto, byla to dáma. Odešla odpočívat do psího nebíčka. Jana a Vráťa.

Radíku, je nám to moc líto, snad se moc netrápila. Bohužel smrt k životu patří, ale ještě jsme Ti zbyli my, Tví kamarádi! Pozdravuj, Hloušci.

To je nám líto. Krajíčci.

Takže soustrast, vím že pro tebe byla hrozně moc ..., pořídíš si štěně. Marejda.

To mě mrzí, měli jste ji moc rádi, budete si těžko zvykat. Taky to přebolí. Vzpomínám na Vás. Milada.

Ach, je. To je mi líto :-(. Přeji sílu do dalších dní... Irena.

Rady, moc mě to mrzí, vím, jak jsi ji měl rád! Až to trochu přebolí a vybulíš kyblík slz, ozvi se. Musíme se potkat! Pavla Húsková.

Je nam to také líto, ještě, že máte ještě jednoho pejska, nebude tak prázdno. Waasovi.

Tak to je nám líto. Oba víme jak to je přijít po takové době o čtyřnohýho kámoše. Budete mit dalšího? Jana a Vláďa.

To je nám líto, doufám, že se netrápila. Bezva je, že už běhá s Dastym po nebi. Mějte se moc hezky. Pacneři.

Tak to je mi moc líto, snad se aspoň netrápila. Jana.

To je nám moc líto, víme, jak to bolí. Hela a Bohuš.

Milý Radku, jsem smutná, že vás opustila milovaná Tara, snad se chudinka netrápila dlouho. My jsme měli nedávno větší štěstí, Nikola napadla Eminku a pan veterinář jí moc šancí nedával. Ona je však neuvěřitelná bojovnice. Následky má trvalé, ale je ještě stále mezi námi. Je neuvěřitelné, jak se nám ty tzv. němé tváře usídlí v našich srdcích. Myslím na vás, Ada není doma, taky bude smutná. Pá, Katka.

To je mi líto. Něco si zas pořiď. Bez pejska to není ono. Pavka.

Ráďo, to je nam moc líto. Miloš.

Je nám to líto, protože si uvědomujeme, co pro tebe Tara znamenala. Až teď, co máme psa, chápeme, že se stává téměř členem rodiny... ;-( Kuboví.

To nás moc mrzí. Němci.

Radku, tak to jsem smutná. Moc mě to mrzí, můžu Ti nějak pomoct? Drž se. Radi, jen vzdáleně tuším jak Ti je. Teď nemá cenu cokoli Ti říct. Vím, jak Ti byla blízká. Některé věci nevytušíš, nemůžeš, nemáš s tím zkušenost. Pavla Karafiátová.

Tary je mi líto, ale věřme, že je jí teď lépe. Jiřina.

Ahoj Ráďo, Tary je mi moc líto, doufám, že moc netrpěla. Už se v tom psím nebi proháni s Dustinem a Čurinou. Drž se a pozdravuj. Dana.

Ach jo, je nám to moc líto. A cítíme s Vámi. Měli jsme to v září s Britečkem. Tara byla príma kámoška a pohodová slečna - byli jsme s Vámi rádi, když Tara slavila 10 let. Íša a spol.

Tara byla, je a bude můj miláček.
20.10.2001 Tara se narodila.
25.12.2001 Tara se mi definitivně zapletla do života.
8.2.2005 Tara se začala kamarádit s Dustinem.
17.5.2007 Taru s celou její rodinou její první panička zradila výměnou za pochybné "štěstí".
1.2.2008 Tara začíná mít problémy s páteří. Když běhá po schodech, jestli nejde panička, nemůže se pak často zvednout a kvílí bolestí.
12.4.2008 Dustina přejelo auto, když utíkal za paničkou, co přišla na návštěvu.
27.4.2008 Panička přiváží z útulku Rustyho, aby nahradil Dustina.
25.1.2010 Tara odchází od první paničky, která ji tahala kanálama. Novou paničku nachází ve Střelicích. Rusty zůstává s první paničkou.
1.4.2010 Tara se začíná léčit na inkontinenci (kterou má střídavě už od roku 2002, kdy byla kastrovaná). Pan doktor konstatuje šelest na srdci.
2.7.2010 Tara odchází od druhé paničky. Útočiště nachází se svým pánem v Moravských Budějovicích.
4.7.2010 Za Tarou přijíždí Rusty na návštěvu.
15.7.2010 Tara má problém s krvácením. Asi následkem dietní chyby. Naštěstí se to spraví.
27.8.2010 Tara dostává třetí paničku. Vydrží ji? Panička přivádí voříška Fíka. Budou kamarádi?
1.10.2010 Tara jede na noc na návštěvu za Rustym (a první paničkou).
11.7.2011 Tara jede s pánem a paničkou na dovolenou na Vranovskou přehradu.
4.8.2011 Za Tarou přijíždí Rusty na návštěvu.
27.8.2011 Tara jede s pánem a paničkou na dovolenou na Lipno.
21.10.2011 Tara slaví desítku. Z desítek pozvaných hostí jich dorazí pět.
31.1.2012 Taře operují oční víčko nůžkami a páječkou.
30.4.2012 Tara jde na výlet, jako i jindy ve volné dny. Všechno je jako obvykle. Večer Tara dostává zvracecí reflex naprázdno. Pán si všímá, že je nějaká nadutá. Jde se s ní projít, aby jí případně rozpohyboval střeva. Zvracení zmizí, ovšem nadutost ne. Pán volá veterinářovi, popisuje příznaky a veterinář na dálku uklidňuje, že to je v horkých dnech normální pokud není zvýšená teplota, že jde o úpal. Naordinuje klid ve studené místnosti a studený obklad na hlavu. Teplota zvýšená není, tak si pán oddechne a hlídá Taru celou noc. Tara se zklidní, v noci se napije a všechno vypadá, že je ne dobré cestě.
1.5.2012 Tara je brzy ráno neklidná, ale nechce se jít vyčurat, jen si lehá na trávu. Nadutost nezmizela, ba naopak se pravděpodobně zvýšila. Pán volá veterináři a ten přijíždí. Změří teplotu, zjistí nízkou teplotu. Začíná mluvit o selhávání orgánů, situace se v mžiku začíná dramatizovat. Nadutost prý není způsobena úpalem, ale ucpáním střeva a bobtnáním potravy ve střevě. Doporučuje navštívit rentgen a prorokuje velmi drahou operaci střeva s nejistým výsledkem. Po jeho odchodu pán zatáhne klopýtající Taru do domu. Při pohledu do jejích očí vidí hrůzu. Volá na rentgen, jestli mohou přijet (je svátek). Během hovoru sebou ležící Tara křečovitě škubne a pustí moč.

A od té doby stojí život za hovno.

Tara se mi vryla pod kůži.
Kdysi, když má matka přišla s tím, že by Kukinovi koupila dalmatína, byl jsem proti tomu. Pak jsem ho šel vybírat a Tara byla roztomilá a krásná. Nicméně neměl jsem k ní zvláštní vztah. Doma zavazela, motala se pod nohama a vůbec, byla mezi námi taková řekněme ostražitost.
Kukinovi bylo asi tak osm a o psa se ještě neuměl starat, takže to zbylo na rodičích. Pak nastala chvíle, kdy jsem vzal Taru na první procházku se mnou. Tara si mě podezřívavě měřila, proč zrovna já a kdovíkam ji táhnu. Nicméně, nic se jí nestalo, vycházku přežila a na příští se mnou se už víc těšila.
Já jsem si najednou uvědomil, že mě ten pes má rád, že je mi vděčnej za to málo, co mu dávám a přiznám se, takovej pocit jsem z rodiny neznal. Takže jsem se začal těšit i já. Když jsem šel z práce, těšil jsem se na to, až přijdu domů a budu moct jít s Tarou na procházku. Byla tak milá, zbytečně neštěkala, nehrnula se do žádných sporů, psi jí byli většinou okouzlení, feny někdy ne, nicméně ani u těch si Tara nezačínala.
Všechny návštěvy, které měly rády psy - byly nadšené.
Všechny návštěvy, které neměly rády psy - vzaly Taru na milost a mně potvrzovaly, že Tara je ten nejhodnější pes na světě.
S Tarou najednou začal mít život smysl. Do té doby suchopárné manželství mělo jednotící prvek. Tehdejší manželka se dokonce vyjádřila, že Tara nám zachránila manželství (to bylo ještě před její zradou). Já, lenoch opovrhující procházkami jsem najednou na procházky začal chodit rád, neseděl jsem věčně jen u kazeťáku, videa nebo počítače. Prozkoumal jsem veškeré okolí svého bydliště - to bylo překvapení po deseti letech ignorace! Protože rád plavu, bral jsem Taru i do vody a ona se kupodivu zvlášť nebránila, naopak, vrhala se tam ochotně a byla ve vodě svým stylem rychlejší, než já prsama. Měla totiž mezi prsty blány, takže zabírala jak vrtule z Titaniku.
Měla i drobné nedostatky, které ale má většina psů - nechtěla být sama, kvičela, když jsem odcházel. Když jsem ji za drobnou neposlušnost potrestal symbolickým vytaháním za ucho, tak kvičela, i když ji to ještě nebolelo. Při jídle jsem samozřejmě měl pod stolem na stehně puntíkovanou nenažranou tlamu. Ale to všechno byly věci, kvůli kterým jsem Taru taky miloval.
Zjistil jsem, že Tara je můj život a přísahal jsem, že chci svůj život žít jen s ní a pokud možno, nežít bez ní. Je to asi naivní přání vzhledem k délce života psa a člověka, ale já jsem své přání myslel vážně. Ovšem, nebylo mi splněno, já jakožto křesťan na sebevraždu nemůžu ani pomyslet, takže jsem tady zůstal bez Tary.
Samozřejmě, mám skvělou přítelkyni, mám skvělé děti, rozhodně nejsem sám, ale přišel jsem o důležitou část mého já. Asi jako člověk, co ohluchne. Není to tragédie, může dělat spoustu dalších věcí, ale už nemůže řídit, nemůže poslouchat hudbu, s normálním člověkem se domluví jen psanými zprávami, prostě už to není ono, co to bývalo.
No a byť nechci shazovat vinu ze sebe na druhého, tak fakt je ten, že Tařina (snad předčasná) smrt je výsledkem řetězu událostí, na jehož počátku byla zrada první paničky. Kdyby ta nenastala, mohla Tara ještě žít. I Dustin ještě mohl žít. I má matka ještě mohla žít. A nebo ne. Možná svými násilnými zásahy do běhu dějin měníme historii jen málo a věci se stávají stejně podle "plánu". Možná, že je to výhoda, odejít "předčasně". Co Bůh miluje, brzy si k Sobě bere. Nebo ne? Jsme to my lidi, co odesíláme duše zpět ke Stvořiteli "před časem"?

Jsem Taře vděčnej a děkují ji, že mě naučila milovat, i když o to hůř nesu její odchod. Ale to ona ze mě udělala člověka, nikoliv třeba manželka.

Názory na postavení zvířecí duše v nebi se různí, ovšem já věřím tomu, že svou Taru v nebi, pokud budu hoden, budu moci znovu potkat. Pro ty z vás, které to zajímá, připojuji několi veršů, o které svou víru opírám: I.M.1.30, III.M.17.14, I.Sam.18.1, Job.12.10, Iz.11.6-8, Iz.65.17-25, Ez.18.4, Mat.10.28, Sk.16.31, I.Petr.4,19.

Názor?